V roce 2015 si Epos 257 udělal vycházku korytem pražského potoka Botič. Svůj postup přitom pravidelně zaznamenával na barevný kinofilm. Pořízený materiál ale až dosud nezveřejnil. Teprve nyní v Artivist Labu vybral osmdesát reprezentativních snímků, jimiž sleduje situaci vodního toku v urbanizovaném prostředí.
Botič, historicky nazývaný též Vinný potok, je nejdelší pražský potok. Pramení jihovýchodně od metropole v lese Okrouhlík u Křížkovského Újezdce. Poté, co proteče obcemi Čenětice a Olešky, míří Průhonickou oborou do parku zdejšího zámku, jemuž současnou podobu vtiskl na sklonku 19. století hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca. Do Prahy vtéká v oblasti přírodního parku Botič–Milíčov a přes Hostivařskou přehradu směřuje do Záběhlic, pod silniční most Jižní spojky a areálem michelské plynárny k odstavnému vlakovému nádraží Praha Jih. Přes Nusle zamíří k železničnímu mostu pod Vyšehradem, kde se vlije do Vltavy.
Právě na vyšehradské náplavce Epos 257 vstoupil do dlouhého tunelu, kam je v centru města Botič sveden, a proti proudu kráčel k jeho prameni. Na fotografiích z této soukromé performance vždy vidíme především lesknoucí vodní hladinu v jejích nesčetných podobách. Voda zde ale je pouze základní osou, kolem které se ovíjí vše, co je na těchto fotografiích důležité. Svádění Botiče do tunelů a potrubí, úpravy břehů, narovnávání toku, jezy, mostky, přehrady, roury a kabely, ale také branky na hranici soukromých pozemků, jimiž Botič protéká. Hustá, postupně řídnoucí zástavba Prahy. Nebo třeba romantizující úprava koryta v Průhonickém parku, která svou úpravností silně kontrastuje s divokými přírodními meandry na horním toku potoka. Svými fotografie tak Epos vytvořil neobvyklý obrazový atlas města, který prezentuje požadavky jeho obyvatel na kvalitu života. Vodní tok se jim musí přizpůsobit. Zejména v centru města je proto jakousi vyloučenou lokalitou, víceméně trpěným prvkem v urbanismu města, který z něj v první řadě odvádí vodu.
Botič v tom pochopitelně není ojedinělý. Jeho obdobu najdeme v celé řadě městských aglomerací u nás i v cizině. Eposův soubor je tak možné brát jako případovou studii, která umožňuje lépe reflektovat náš přístup k vodě v urbanizovaném prostředí.
Druhou obsahovou vrstvou, kterou Epos na výstavě „Zdroj“ sleduje, jsou konfliktní zóny mezi veřejným a soukromým vlastnictvím. Při studiu katastrálních map si Epos potvrdil domněnku, kterou na vlastní kůži učinil během výpravy. Soukromé pozemky těsně přiléhají k břehům Botiče, ale jindy jimi potok přímo prochází. Vodní tok, který ze zákona nemůže nikomu patřit, se tak ocitá v místech, které si lidé chrání pro sebe a zamezují k němu přístup. V některých úsecích je to ale naopak Botič, který změnil řečiště a vstoupil na soukromé pozemky. Tento přirozený jev lze vnímat jako „akt neposlušnosti“ a překročení limitů, které jsou mu vnuceny, a to včetně popření (nerespektování) principu soukromého vlastnictví.
V neposlední řadě je cesta k prameni Botiče i symbolickou poutí z prostoru podléhajícího důsledné kontrole a regulaci do zón relativní svobody.
Epos 257
Epos 257 (nar. 198?) je výtvarný umělec žijící v Praze. Inspiračními zdroji umělecké praxi jako by celé roky byly zkušenosti, které v mládí učinil se subkulturou grafitti. V terénu města vyhledává místa, která unikají všudypřítomnému dozoru. Nachází si partnery mezi jejich obyvateli, lidmi bez „řádného“ domova, kteří útočiště nacházejí právě tam, kam není vidět. Zajímá se o hranice veřejného prostoru a charakteristické fenomény městského života. Jeho negalerijní činnost má často charakter querillových intervencí.
V minulosti byl členem skupiny Ztohoven. Vystudoval UMPRUM v Praze a některé své projekty sumarizoval na samostatných výstavách v Národní galerii v Praze, Muzeu hlavního města Prahy nebo pražské Trafo Gallery. Společně s bezdomovcem a bývalým kameníkem Marcelem stojí rovněž za vznikem památníku bezdomovecké komunity v pražském Třebešíně, odhaleným v roce 2019 jako součást projektu Dýmová hora.
Doprovodnou událostí k výstavě Zdroj se dne 14. Řijna stane výprava korytem Botiče pro veřejnost. Více informací viz. artivistlab.info.
Kurátor: Jiří Ptáček
Zdroj / Epos 257
In 2015, Epos 257 wandered along the bed of the Botič River in Prague. He regularly recorded his process on colour film. Until now, however, he has not published the footage. Only now, in the Artivist Lab, has he selected eighty representative images to trace the situation of the watercourse in an urban environment.
Botič, historically known as Vinný Potok, is the longest stream in Prague. It rises to the south-east of the city in the Okrouhlík forest near Křížkovský Újezdec. After flowing through the villages of Čenětice and Olešky, it flows through the Průhonice forest reserve to the park of the local chateau, which was given its present form at the end of the 19th century by Count Arnošt Emanuel Silva Tarouca. It enters Prague in the Botič-Milíčov Nature Park and flows over the Hostivař Dam to Záběhlice, under the Jižní spojka road bridge and through the area of the Michle gasworks to the Prague South railway station. It flows through Nusle to the bridge under Vyšehrad. There it joins the Vltava.
It was on the Vyšehrad embankment that Epos 257 entered the long tunnel through which the Botič River flows in the centre of the city and walked upstream to its source. We always see the shimmering surface of the water in its myriad forms in the photographs of this private performance. But water is the only basis around which everything else in these photographs revolves. The channelling of the Botič into tunnels and pipes, the changing of the banks, the straightening of the river, the weirs, bridges, dams, pipes, and cables and also the gates marking the boundaries of the private properties through which the Botič flows. The dense, gradually diminishing development of Prague. Or, for example, the romanticisation of the riverbed in Průhonický Park, whose orderliness is in stark contrast to the wild, natural meanders of the river’s upper reaches. In this way, Epos has created an unusual visual city atlas that shows the demands of its inhabitants for quality of life. The river has to adapt itself to them. Especially in the city centre, it is therefore a kind of excluded place. It is a more or less tolerated element in urban planning, which mainly drains it of water.
Of course, Botič is not unique. Its analogy can be found in several urban agglomerations in the Czech Republic and abroad. The Epos’s set can thus be seen as a case study, allowing us to better reflect on urban water management.
The second thematic element that Epos explores in the ‘Source’ exhibition is the conflict zone between public and private property. Epos’s study of the cadastral maps confirmed an assumption he had made in person during his expedition. The banks of the Botič are closely bordered by private land, but at other times the stream runs right through it. This means that the stream, which legally belongs to no one, is found in places where people try to protect it and prevent its use. In some parts, however, the Botič itself has changed its course and entered private land. This natural phenomenon can be seen as an “act of disobedience” and an overstepping of boundaries, including a denial (disrespect) of the principle of private property.
Not least, the path to the Botič spring is also a symbolic pilgrimage from a strictly controlled and regulated space to zones of relative freedom.
Epos 257
Epos 257 (born 198?) is a visual artist based in Prague. His experiences with the graffiti subculture of his youth have inspired his artistic work for years. He looks for places that escape the omnipresent surveillance in the urban terrain. He finds partners in their inhabitants, people without a “real” home, who find refuge where they are unseen. He is interested in the limits of public space and the phenomena that characterise urban life. His work outside the gallery often takes on the character of a guerrilla intervention.
He used to work with the Ztohoven collective, graduated from UMPRUM in Prague and has presented some of his projects in solo exhibitions at the National Gallery in Prague, the Museum of the City of Prague and the Trafo Gallery in Prague. With Marcel, a homeless former stonemason, he also created a monument to the homeless community in Prague’s Třebešín, unveiled in 2019 as part of the Smoke Mountain project.
A public walk along the Botič riverbed on October 14 will accompany the “Zdroj” exhibition.
